Vlasta Burian

VLASTA BURIAN (vl. jm. Josef Vlastimil Burian, podle matriky Josephus Wlastimil Burian, nar. 9.4.1891, Liberec – zem. 31.1.1962, Praha) vyrůstal v rodině krejčího a nadšeného ochotníka. Nedokončil obchodní školu v Praze a vyučil se příručím v obchodě s textilem. S velkým zájmem se celý život věnoval sportu; byl mj. brankářem fotbalového mužstva A.C. Sparta a hrál závodně tenis i hokej. Jako zpěvák mimořádného hlasového fondu, parodista, imitátor a excentrik nezaměnitelné klaunské dikce začínal na předměstích, ale brzy se dostal do pražských kabaretů (Varieté, U Deutschů, Montmartr, U kuřího oka, Rokoko, Červená sedma, Bum, Revoluční scéna) a zároveň působil jako sborista v operetních souborech v Praze, Brně a Plzni. V roce 1924 hostoval poprvé v Národním divadle, kde později, v roce 1943, hrál s velkým úspěchem principála v Prodané nevěstě. V letech 1925-44 provozoval vlastní repertoárové Divadlo V. Buriana. Soustředil kolem sebe stálý soubor herců (mj. Jaroslav Marvan, Čeněk Šlégl a Václav Trégl), s nimiž vystupoval i před kamerou. Pro údajnou kolaboraci s nacisty, jež mu nebyla nikdy prokázána, byl v roce 1947 odsouzen k peněžité pokutě a k tříměsíčnímu vězení. Plně rehabilitován byl až v roce 1994. Po válce nesměl pět let na jeviště, pak získal angažmá ve Státním divadle v Karlíně a od roku 1953 až do smrti vystupoval na estrádních zájezdech. Představoval jedinečný komediální typ, schopný nejen virtuózního excentrického humoru, ale i spontánního, obecně sdělného tragikomického výrazu. Vynikl bohatým rejstříkem hlasových a mimických prostředků, smyslem pro detail, a schopnostmi groteskní nadsázky a situační či konverzační improvizace. Jeho projev byl symbiózou pěveckého, pohybového, deklamačního i klaunského mistrovství, jež z něho i díky cílevědomosti učinilo nejpopulárnějšího českého komika. K výsadnímu postavení „krále komiků“ přispěl značnou měrou film, v němž začínal v němé éře. Teprve nástup zvuku mu však umožnil plně vyniknout. Díky jazykovým znalostem natáčel filmy i v německých verzích. Řada jeho snímků vycházela z frašek nebo výstupů, v nichž exceloval již na jevišti, ale na plátně je mnohdy interpretoval pod jinými názvy a v novém pojetí. Jeho hrdinové zůstávají povětšinou trochu podivínští, jsou často popudliví až choleričtí a mají furiantské či šibalské rysy. Vesměs to bývají staří mládenci, často úředníci (To neznáte Hadimršku, Ducháček to zařídí, Katakomby) či postavy v různých, nejen vojenských uniformách (C. a k. polní maršálek, Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, Anton Špelec, ostrostřelec, Pobočník Jeho Výsosti, Tři vejce do skla, On a jeho sestra, Funebrák, Hrdinný kapitán Korkorán, Přednosta stanice, Nejlepší člověk). Výtečně se cítil v postavách obyčejných lidí solidního stavu s jejich malichernostmi, spořivostí a chytráctvím. Výjimečně překvapil nezvykle uměřenými a ukázněnými výkony, např. jako Chlestakov v přepisu Gogolova Revizora nebo rytmistr Kyllian v dramatu U snědeného krámu podle románu Ignáta Herrmanna. K nejhodnotnějším z třiadvaceti filmů jeho vrcholného období (1930-42) patří zejména Lamačovy a Fričovy komedie. Ačkoliv se po poválečné perzekuci, jež podlomila jeho zdraví i psychiku, vrátil před kameru, jeho projev už postrádal někdejší jiskru a ani velikost rolí neodpovídala jeho formátu. V hereckém duelu s Janem Werichem, po jehož boku se objevil v pohádce Byl jednou jeden král…, namluvil Trnkův animovaný film Dva mrazíci (1954). Nepříliš známé jsou jeho literární pokusy: několik frašek, humoristický román ze sportovního prostředí Klub fotbalových panen (1937) a čtyři nadiktované svazky pohádek. O jeho tvorbě vznikly střihové filmy Kolotoč humoru (1953; r. Miroslav J. Krňanský, Bohumil Brejcha), Vlasta Burian (1958; Bohumil Brejcha), Král komiků (1963; r. Rudolf Jaroš, Vladimír Sís) a Portrét krále komiků (1987; r. Bohuslav Musil) a jeho pohnutými osudy se kromě řady povrchních publikací zabývají na seriózní bázi knihy E.A. Longena Král komiků (1928, 1979), Antonína a Petra Králových Vlasta Burian (1969), Jiřího Hrbase Vlasta Burian (1983), Ondřeje Suchého Vlasta Burian – komik století (1991), Vladimíra Justa Věc: Vlasta Burian (1991) a Vlasta Burian – Mystérium smíchu (1993). – Filmografie (herec, není-li uvedeno jinak): Tu ten kámen (1923; r. Karel Anton), Falešná kočička (1926; r. Svatopluk Innemann), Lásky Kačenky Strnadové (1926; r. Svatopluk Innemann), Milenky starého kriminálníka (1927; r. Svatopluk Innemann), C. a k. polní maršálek (1930; r. Karel Lamač), On a jeho sestra (1931; r. Karel Lamač, Martin Frič), To neznáte Hadimršku (1931; r. Karel Lamač, Martin Frič), Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa (1932; r. Karel Lamač), Funebrák (1932; r. Karel Lamač), Anton Špelec, ostrostřelec (1932; r. Martin Frič), Pobočník Jeho Výsosti (1933; r. Martin Frič), Dvanáct křesel (1933; r. Martin Frič, Michał Waszyński), Revizor (1933; r. Martin Frič), U snědeného krámu (1933; r. Martin Frič), Hrdinný kapitán Korkorán (1934; r. Miroslav Cikán), Nezlobte dědečka (1934; r. Karel Lamač), Hrdina jedné noci (1935; r. Martin Frič), Tři vejce do skla (1937; r. Martin Frič), Ducháček to zařídí (1938; r. Karel Lamač), U pokladny stál… (1939; r. Karel Lamač), Ulice zpívá (1939; spol. r. Čeněk Šlégl, Ladislav Brom; + spol. režie), Katakomby (1940; r. Martin Frič), Baron Prášil (1940; r. Martin Frič; v 60. letech znovu uveden pod názvem Když Burian prášil), Přednosta stanice (1941; r. Jan Sviták), Provdám svou ženu (1941; r. Miroslav Cikán), Ryba na suchu (1942; r. Vladimír Slavínský), Zlaté dno (1942; r. Vladimír Slavínský), Slepice a kostelník (1950; r. Oldřich Lipský, Jan Strejček), Nejlepší člověk (1954; r. Václav Wasserman, Ivo Novák), Byl jednou jeden král… (1954; r. Bořivoj Zeman), Muž v povětří (1955; r. Miroslav Cikán), Zaostřit prosím! (1956; r. Martin Frič). -fik- (2008)