Karel Steklý

KAREL STEKLÝ (nar. 9.10.1903, Praha – 5.7.1987, Praha) vyrůstal na Žižkově, kde se již od dětství setkával s rozličnými svéráznými osobnostmi, jako byli Jaroslav Hašek nebo Franta Sauer. Po středoškolských studiích působil u několika divadelních společností (mj. Lidové divadlo Deklarace, Komedia, Lucerna bar). Díky svým známostem se do filmových ateliérů poprvé dostal jako statista v roli muže u krále v dramatu Koryatovič. Později si přivydělával psaním mezititulků k zahraničním filmům pro společnost Ocean–Film a anonymně spolupracoval se scenáristou Václavem Wassermanem, mj. na filmech Saxofon Suzi (1928; r. Karel Lamač) nebo Revizor (1933; r. Martin Frič). Určující byla pro něho funkce inspicienta v pražském Osvobozeném divadle (1928–1938). Toho si ostatně také zahrál v komedii Pudr a benzin, u které byl i jako klapka. V letech 1933–45 souběžně pracoval jako scenárista; podílel se asi na třiceti filmech, mj. i na satiře Svět patří nám (pod jménem Formen na scénáři pracovali kromě něj Martin Frič, Jiří Voskovec a Jan Werich) nebo na titulech Harmonika, Druhá směna, Muzikantská Liduška, Barbora Hlavsová, Městečko na dlani, Valentin Dobrotivý a Počestné paní pardubické. Posléze pod uměleckým vedením Martina Friče debutoval v roce 1946 jako režisér prvním filmem vyrobeným zestátněnou výrobou Průlom. Následně začal podle vlastních scénářů režírovat snímky rozličné úrovně i žánrů. Mezinárodního úspěchu dosáhl přepisem románu Marie Majerové Siréna, který je dodnes jediným českým snímkem oceněným Velkou cenou na MFF v Benátkách. Krátce byl s Ladislavem Hanušem vedoucím jedné z barrandovských výrobních skupin (1947–48), která vyrobila filmy Kariéra, Případ Z–8 (1948; r. Miroslav Cikán), Soudný den a Železný dědek. V 50. letech zasedal ve filmové Umělecké radě. Natáčel politicky angažované snímky (např. Anna proletářka) i přepisy hodnotných literárních děl (Temno, Strakonický dudák, Dobrý voják Švejk, Mstitel). V 60. letech se s příchodem nové vlny v kinematografii odmlčel a vrátil se na konci dekády úspěšnými historickými komediemi, napsanými s Janem Procházkou, Slasti Otce vlasti a Svatby pana Voka. Jako člen KSČ se přihlásil k nastupující normalizaci a s neskrývanou servilitou vytvořil během let 1971–85 několik pokleslých politických filmových pamfletů a podprůměrných snímků. Za své filmy Siréna a Anna proletářka obdržel dvakrát Státní cenu (1947 a 1953). Dále mu byly uděleny tituly Zasloužilého (1967) a Národního umělce (1973), Řád práce (1972), Řád Vítězného února (1975) a Řád Republiky (1978). Oleg Reif o něm natočil TV medailon Sršatec (1976). Od roku 1972 byla jeho ženou a spolupracovnicí filmová architektka Věra Líznerová (nar. 1927), která financovala též soukromé vydání manželových nedokončených pamětí Život v inkognitu (1999). – Filmografie: (scénář či podíl na něm, není–li uvedeno jinak) Koryatovič (1922; r. Jan Just–Rozvoda), Pudr a benzin (1931; r. Jindřich Honzl; herec, klapka), U svatého Antoníčka (1933; r. Svatopluk Innemann), Z bláta do louže (1934; r. Svatopluk Innemann; + nám.), Děti veliké lásky (1936; r. Václav Kubásek), Harmonika (1937; r. Ladislav Brom), Kariéra matky Lízalky (1937; r. Ladislav Brom), Svět patří nám (1937; r. Martin Frič), Cestou křížovou (1938; r. Jiří Slavíček), Hrdinové hranic (1938; r. Jaroslav Blažek), Klapzubova XI. (1938; r. Ladislav Brom), Soud boží (1938; r. Jiří Slavíček), Umlčené rty (1938; r. Karel Špelina), V pokušení (1938; r. Miroslav Cikán), Vzhůru nohama (1938; r. Jiří Slavíček), Hvězda z poslední štace (1939; r. Jiří Slavíček; + nám., texty písní), Osmnáctiletá (1939; r. Miroslav Cikán), Paní Kačka zasahuje… (1939; r. Karel Špelina), Druhá směna (1940; r. Martin Frič), Muzikantská Liduška (1940; r. Martin Frič), Peřeje (1940; r. Karel Špelina), Směry života (1940; r. Jiří Slavíček), Život je krásný (1940; r. Ladislav Brom), Pantáta Bezoušek (1941; r. Jiří Slavíček), Roztomilý člověk (1941; r. Martin Frič), Těžký život dobrodruha (1941; r. Martin Frič), Barbora Hlavsová (1942; r. Martin Frič), Městečko na dlani (1942; r. Václav Binovec), Valentin Dobrotivý (1942; r. Martin Frič), Experiment (1943; r. Martin Frič), Počestné paní pardubické (1944; r. Martin Frič), Skalní plemeno (1944; r. Ladislav Brom), 13. revír (1945; r. Martin Frič), kr. f. Vláda lidu (1946; r. Karel Baroch), Železný dědek (1948; r. Václav Kubásek); (režie a scénář či podíl na něm, není–li uvedeno jinak) kr. f. Prosťáček (1945; + nám.), drama o odvodnění dolu Průlom (1946), sociální drama Siréna (1947), hanopis na tiskové magnáty z první republiky Kariéra (1948), komedie z éry Rakousko–Uherska Soudný den (1948), kr. f. Internacionála (1949), dramatický přepis historického románu Aloise Jiráska Temno (1950), adaptace Olbrachtova agitačního románu Anna proletářka (1952), Tylova báchorka Strakonický dudák (1955), přepisy slavného Haškova díla Dobrý voják Švejk (1956; + nám.) a Poslušně hlásím (1957; + nám.), psychologické drama Mstitel (1959), dětský snímek Objev na Střapaté hůrce (1962; + spol. nám.), drama z hornického prostředí Lucie (1963), střm. f. Zkáza Jeruzaléma (1964; + nám., herec), historická komedie Slasti Otce vlasti (1969), renesanční komedie o jihočeském šlechtici Svatby pana Voka (1970; + nám.), drama z dob krize 30. let Svět otevřený náhodám (1971), drama o rakousko–uherském anarchistovi Lupič Legenda (1972; + nám.), satirický pamflet na tzv. Pražské jaro a Alexandera Dubčeka Hroch (1973; + nám.), dehonestace obrodného procesu ze 60. let Za volantem nepřítel (1974), politické drama o dvou krizových obdobích na české vesnici 50. a 60. let Tam kde hnízdí čápi (1975), satira na konzumní společnost Všichni proti všem (1977; + nám.), drama o „špinavých praktikách“ za první republiky Skandál v Gri–Gri baru (1978; + nám.), pokračování příhod jihočeského šlechtice Pan Vok odchází (1979; + nám.), historické drama o vztahu královny Kunhuty ke šlechtici Závišovi z Falkenštejna Hra o královnu (1980; + spol. nám.), drama o tragických osudech herečky Xeny Longenové Každému jeho nebe (1981; + spol. nám., texty písní), bizarní komedie o ukrývání starožitného děla za druhé světové války Příhody pana Příhody (1982; + nám.), adaptace románu Ivana Olbrachta z hereckého prostředí Podivná přátelství herce Jesenia (1985). –jl– (4/2016)