Luděk Munzar

LUDĚK MUNZAR (nar. 20.3.1933, Nový Etynk, dnes Nová Včelnice, dnes Jihočeský kraj – zem. 26.1.2019, Praha) vyrůstal ve Smiřicích u Hradce Králové, v němž vystudoval Vyšší hospodářskou školu. Chtěl se stát vojenským letcem, ale na základě zkušeností z účinkování v královéhradeckém amatérském souboru Mladá scéna se rozhodl pro herectví a absolvoval DAMU (1956). Po jedné sezoně v Mladé Boleslavi nastoupil do Národního divadla, odkud odešel pro neshody s novým vedením spolu s druhou manželkou Janou Hlaváčovou až v roce 1990. Oba pak jezdili se zájezdovým představením S vůní šminek. Sám režíroval v Národním divadle hru Jamese Goldmana Lev v zimě (1988), v Divadle na Vinohradech hru Christophera Frye Dáma není k pálení (2001) a komedii Richarda Baera Smíšené pocity (2004); jako režisér spolupracoval i s Divadlem U Hasičů nebo s Divadlem Viola. V Národním divadle ztělesnil řadu výrazných rolí ve stěžejních představeních (Srpnová neděle, Strakonický dudák, Romeo a Julie, Konec masopustu, Páni Glembayové, Zadržitelný vzestup Artura Uie, Faust, Višňový sad, Jindřich V., Nápadníci trůnu, Vévodkyně valdštejnských vojsk, Naši furianti, Lev v zimě). V televizi začínal ještě za živého vysílání jako hlasatel a komentátor. Později hrál v desítkách televizních inscenací a filmech. Nejznámější je jeho titulní postava v Dietlově seriálu Synové a dcery Jakuba skláře (1985), vystupoval však také v seriálech Rozsudek (1970), Pan Tau (1971), Podezřelé prázdniny (1971), 30 případů majora Zemana (1976), Příběhy kolem nás (1977), Zákony pohybu (1978), Stříbrná pila (1978), Dnes v jednom domě (1979), Čas zakladatelů (1980), Příběhy modrého telefonu (1980), Tři spory (1981), Malý pitaval z velkého města (1982), Pouť králů (1982), Zlá krev (1986), Dobrodružství kriminalistiky (1989), Přísahám a slibuji (1990), Štúrovci (1991), Území bílých králů (1991), Z hříček o královnách (1994), Pražský písničkář (1997), Detektiv Martin Tomsa (1998), Na lavici obžalovaných justice (1998), Hotel Herbich (1999), Četnické humoresky (2000, 2007), I ve smrti sami (2004), Náves (2006), Místo v životě (2006), Trapasy (2007), Příkopy (2007), Hraběnky (2007) nebo Nevinné lži (2013). Kromě toho namlouval večerníčky (např. Putování skřítka Hajáska, Pohádky z květináče, Kašpárek, Honza a ti druzí). Byl průvodcem populárních dokumentárních cyklů Rozhlédni se, člověče (1998), Paměť stromů (2002) a Zpět k pramenům (2004). Na filmovém plátně začínal v roce 1956 poněkud paradoxně jako panoš ve filmové opeře Dalibor, avšak vzápětí ztvárnil velké role v Radokově snímku Dědeček automobil, v Gajerově dramatu Ročník 21, v adaptaci Hrubínovy Srpnové neděle a v Krškově poetickém filmu Kde řeky mají slunce. Často ztělesňoval negativní postavy jako např. komunistického konjunkturalistu Petra Zemánka v Jirešově Žertu nebo chemika Tomeše ve Vávrově Temném slunci. Hrál také historické postavy, z nichž nejvýznamnější byl Leoš Janáček v dalším Jirešově snímku Lev s bílou hřívou (Cena za mužský herecký výkon na 25. festivalu českých a slovenských filmů v Bratislavě 1987). Díky charakteristickému hlasu byl oblíbeným dabingovým hercem (namlouval mimo jiné Paula Newmana) a získal Cenu Františka Filipovského za mužský herecký výkon 1996 a Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu 2000. Namluvil komentáře k několika hraným filmům a velmi často pracoval v rozhlase mimo jiné i jako spoluautor pořadu Okouzlení slovem (s Františkem Novotným). Po odchodu z Národního divadla zkoušel podnikat a jezdil závody automobilových veteránů (získal i titul Mistra Evropy 1989). Jeho dalšími velkými zálibami byly létání a jízda na koni. V roce 2011 obdržel Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v činohře. Vydal vzpomínkovou knihu „...když jsem to slíbil“ (1998) a knihu říkadel pro vnučku Aničku S vůní vánku po heřmánku (2006). Byl mu věnován jeden díl cyklu Neobyčejné životy (2010). Jeho první manželkou byla v letech 1957–64 loutkoherečka Naděžda Munzarová (roz. Musílková; nar. 1932) a druhou od roku 1964 herečka Jana Hlaváčová (nar. 1938). Jeho dcera z prvního manželství Johana Munzarová (nar. 1962) je herečkou a působí v Německu, dcera z druhého manželství Barbora Munzarová (nar. 1971) je též herečkou. S Janou Hlaváčovou vychovával její dceru z prvního manželství Terezu Munzarovou (nar. 1963), která je městskou policistkou v Kutné Hoře. – Filmografie: (herec) Dalibor (1956; r. Václav Krška), Dědeček automobil (1956; r. Alfréd Radok), Ročník 21 (1957; r. Václav Gajer), Občan Brych (1958; r. Otakar Vávra), Morálka paní Dulské (1958; r. Jiří Krejčík), Dnes naposled (1958; r. Martin Frič), studentský f. Noční návštěva (1958; r. Pavel Pospíšil), povídka Pavučina z f. Pět z milionu (1959; r. Zbyněk Brynych), Letiště nepřijímá (1959; r. Čeněk Duba), Srpnová neděle (1960; r. Otakar Vávra), Pochodně (1960; r. Vladimír Čech), Reportáž psaná na oprátce (1961; r. Jaroslav Balík), Kde řeky mají slunce (1961; r. Václav Krška), Pouta (1961; r. Karel Kachyňa), Labyrint srdce (1961; r. Jiří Krejčík), Horoucí srdce (1962; r. Otakar Vávra), Atentát (1964; r. Jiří Sequens), První den mého syna (1964; r. Ladislav Helge), 5 milionů svědků (1965; r. Eva Sadková), Nahá pastýřka (1966; r. Jaroslav Mach), Kočár do Vídně (1966; r. Karel Kachyňa), Objížďka (1968; r. Josef Mach), Jarní vody (1968; r. Václav Krška), Žert (1968; r. Jaromil Jireš), Královský omyl (1968; r. Oldřich Daněk), Žalář nejtemnější (TV–1969; r. Miloslav Zachata), Kouzelný dům (TV–1970; r. Jaroslav Balík), Julián odpadlík (TV–1970; r. Jiří Bělka), Hliněný vozíček (TV–1972; r. Marie Poledňáková), Slečna Golem (1972; r. Jaroslav Balík), Sedmého dne večer (1974; r. Vladimír Čech), Zrcadlo pro Kristýnu (1975; r. Jiří Svoboda), Škaredá dědina (1975; r. Karel Kachyňa), Anna, sestra Jany (1975; r. Jiří Hanibal), Na konci světa (1975; r. Ivo Novák), Terezu bych kvůli žádné holce neopustil (1976; r. Josef Pinkava), Paleta lásky (1976; r. Josef Mach), Dům Na poříčí (1976; r. Jiří Svoboda), Malá mořská víla (1976; r. Karel Kachyňa; hlas), Pasiáns (1976; r. Vladimír Čech), Zrcadlení (1977; r. Jaroslav Balík), střm. f. Paví král (TV–1978; r. Jiří Adamec), Zlatí úhoři (1979; r. Karel Kachyňa; hlas), Osamělý jezdec (TV–1979; r. Pavel Háša), Čas pracuje pro vraha (1979; r. Jiří Hanibal), Něco je ve vzduchu (1980; r. Ludvík Ráža), Temné slunce (1980; r. Otakar Vávra), Jak napálit advokáta (1980; r. Vladimír Čech), Ta chvíle, ten okamžik (1981; r. Jiří Sequens), Vyhnanství (TV–1982; r. Jiří Adamec), Poslední propadne peklu (1982; r. Ludvík Ráža), Třetí princ (1982; r. Antonín Moskalyk), Milostný poločas (TV–1982; r. Pavel Háša), Pod nohama nebe (1983; r. Milan Růžička), Jestřábí věž (TV–1984; r. Antonín Moskalyk), S čerty nejsou žerty (1984; r. Hynek Bočan; hlas), Kdo se bojí, utíká (1986; r. Dušan Klein), Smrt guvernéra (TV–1988; r. Alois Müller), Lev s bílou hřívou (1986; r. Jaromil Jireš), Smrt krásných srnců (1986; r. Karel Kachyňa; hlas), Maria Stuart (TV–1988, Marie Stuartovna; r. Petr Weigl), Herec (TV–1988; r, Alois Müller), Kopytem sem kopytem tam (1988; r. Věra Chytilová), Hra na Barbaru (TV–1989; r. Anna Procházková), střm. f. Hora jménem Andělská (TV–1993; r. Svatava Simonová), Zapomenuté tváře (TV–1994; r. Příběh kriminálního rady (TV–1994; r. Dušan Klein), kr. f. Zlatá česká hlavička (TV–1997; r. Milan Růžička), Hanele (1999; r. Karel Kachyňa; hlas), Takový slušný člověk (TV–2002; r. Otakar Kosek), Smetanový svět (TV–2003; r. Ondřej Kepka), Vůně kávy (TV–2011; r. Vít Olmer), Nevinnost (2011; r. Jan Hřebejk), Svatá čtveřice (2012; r. Jan Hřebejk), Piknik (TV–2014; r. Hynek Bočan), Temnota lidské duše (TV–2017; r. Karel Janák). -tbk-