Zita Kabátová

ZITA KABÁTOVÁ (nar. 27.4.1913, Praha – zemřela 27. května 2012, Praha) vyrůstala v uměnímilovné rodině známého malostranského architekta Benna Kabáta, pocházejícího z moravského šlechtického rodu Kabátů z Vyškova. Byla neteří pražského kabaretiéra Josefa Švába-Malostranského. Studovala gymnázium a po matčině smrti se dva roky vzdělávala v klášterní škole v nynějším Ostrově nad Ohří. Od útlého dětství se s rodiči věnovala ochotnickému divadlu, především na jevišti Malostranské besedy. V polovině 30. let začala hrát na pražských lidových scénách ve zpěvoherním i činoherním oboru: Akropolis (1935), Velká opereta (1936–38), Nové divadlo (1939), Švandovo divadlo (1940) a Komorní divadlo (1941–44). Šla na konkurz do filmu Sextánka, ale nakonec místo úlohy jedné z gymnazistek získala hlavní ženskou roli Mileny Lorencové zvané Světla, obětavé ošetřovatelky a milenky dočasně nevidomého inženýra Franka Nora v Kubáskově adaptaci ženského románku Maryny Radoměrské Světlo jeho očí. Podobného ražení byla většina z dalších šestatřiceti filmů, jež natočila před válkou a během ní. V zápletkách kýčovitých melodramatických příběhů představovala kladný a ušlechtilý typ žen, schopných obětí, nebo moderní dívku, která nakonec dosáhne štěstí po boku milovaného muže. Hrála však také záhadné intrikánky, svůdnice a ženy pochybné pověsti: zpěvačka z přístavní krčmy Elsa (Tulák Macoun), prodavačka v automatu Helena (Kdybych byl tátou), šantánová tanečnice Nina (Srdce v celofánu), zpěvačka Lia Karstenová (Madla zpívá Evropě) a falešná baronesa Helena z Alcantaru (Počestné paničky pardubické). Zejména Vladimír Slavínský ji obsazoval do různorodých rolí: manželka Františka Kmocha (To byl český muzikant), řádová sestra Klotylda (Advokát chudých), majitelka papírnictví Jarmila Valentová (Zlaté dno) a paní továrníková Helena Horníková ve třech věkových etapách (Muži nestárnou). Za okupace hrála pod jménem své babičky Maria von Buchlow ve dvou bezvýznamných německých filmech společnosti Prag, což jí po válce způsobilo problémy. Nějaký čas se živila jako koloristka a retušérka, než se mohla vrátit alespoň na jeviště jako členka Vesnického divadla (1950–54) a Pražské estrády (1954–58). Po roce 1968 byla vedoucí pražského kina Ilusion, v němž organizovala besedy s pamětníky k projekcím archivních filmů. Před kameru se znovu dostala až v nostalgickém filmu Jiřího Hanibala o stárnoucí herečce Hvězda, kde vystupovala s kolegyněmi z dob největší slávy (Jiřina Štěpničková, Marie Glázrová, Nelly Gaierová a Marie Vášová). Od počátku 70. let se až do doby, než byla upoutaná na lůžko (říjen 2005), nepravidelně objevovala v menších a epizodních rolích vitálních a elegantních dam, matek, manželek či babiček, z nichž stojí za zmínku vdova po cestovateli A.M. Fričovi (Akce Bororo), obyvatelka domova důchodců Čupková (Biela stužka v tvojích vlasoch), účastnice stěhovací akce Jarmila Opatrná (Kulový blesk), velkovévodkyně (Král Ubu), tetička hraběte Kinského (Zapomenuté světlo), bývalá operetní sboristka Maruška Grulichová (Babí léto). Výjimkou byla jedna z hlavních postav babičky Elišky ve slovenské poetické tragikomedii Evy Borušovičové Modré z nebe. Její poslední rolí byla profesorka Heinová z léčebny dlouhodobě nemocných ve snímku Pamětnice. Jen ojediněle účinkovala také v televizi, např. v seriálech Na lavici obžalovaných justice (1998) a To jsem z toho jelen (2000). V roce 1997 si zahrála v Divadle Pod Palmovkou paní de Rosamonde v Hřebejkově inscenaci Hamptonových Nebezpečných známostí. Její komentované vzpomínky zaznamenal Otakar Brůna v knize Sváteční žena Zita Kabátová (1999). Ve spolupráci s Marií Formáčkovou napsala vzpomínkové knihy Lásky a lidé z mého života (2006), Moje první republika (2007), Bez servítků… (2008), Můj recept na dlouhověkost (2008), Vůně času (2010) a Můj život nebyl pod psa, ale se psem… (2011). Bilanční medailon s ní natočil Jiří Strach pro cyklus ČT Neobyčejné příběhy (2010). Nadace Život umělce jí udělila cenu Senior Prix (1993). Z manželství s výtvarníkem a skifařem-olympionikem Jiřím Zavřelem (1910–1987) pochází specialista na filmové efekty Jiří Zavřel (nar. 1957). – Filmografie: Světlo jeho očí (1936; r. Václav Kubásek), Ulička v ráji (1936; r. Martin Frič), Lojzička (1936; r. Miroslav Cikán), Manželství na úvěr (1936; r. Oldřich Kmínek), Rozkošný příběh (1936; r. Vladimír Slavínský), Vzdušné torpédo 48 (1936; r. Miroslav Cikán), Žena na rozcestí (1937; r. Oldřich Kmínek), Kvočna (1937; r. Hugo Haas), Lízin let do nebe (1937; r. Václav Binovec), Klatovští dragouni (1937; r. Karel Špelina), Stříbrná oblaka (1938; r. Čeněk Šlégl), Manželka něco tuší (1938; r. Karel Špelina), Bláhové děvče (1938; r. Václav Binovec), Lízino štěstí (1939; r. Václav Binovec), Děvče z předměstí anebo Všecko příjde na jevo (1939; r. Theodor Pištěk), Kdybych byl tátou (1939; r. Miroslav Cikán), Osmnáctiletá (1939; r. Miroslav Cikán), Její hřích (1939; r. Oldřich Kmínek), Tulák Macoun (1939; r. Ladislav Brom), U svatého Matěje (1939; r. Jan Sviták), Ženy u benzinu (1939; r. Václav Kubásek), Zlatý člověk (1939; r. Vladimír Slavínský), Žabec (1939; r. Vladimír Slavínský), Srdce v celofánu (1939; r. Jan Sviták), To byl český muzikant (1940; r. Vladimír Slavínský), Madla zpívá Evropě (1940; r. Václav Binovec), Artur a Leontýna (1940; r. Miroslav J. Krňanský), Život je krásný (1940; r. Ladislav Brom), Přednosta stanice (1941; r. Jan Sviták), Advokát chudých (1941; r. Vladimír Slavínský), Provdám svou ženu (1941; r. Miroslav Cikán), Pantáta Bezoušek (1941; r. Jiří Slavíček), Muži nestárnou (1942; r. Vladimír Slavínský), Zlaté dno (1942; r. Vladimír Slavínský), Počestné paní pardubické (1944; r. Martin Frič), Hudbou za štěstím (1944, Glück unterwegs; r. Friedrich Zittau [M. Cikán]), Osud na řece (1944, Schicksal am Strom; r. Heinz Paul), Hvězda (1969; r. Jiří Hanibal), Ženy v ofsajdu (1971; r. Bořivoj Zeman), Svět otevřený náhodám (1972; r. Karel Steklý), Akce Bororo (1972; r. Otakar Fuka), Případ mrtvého muže (1974; r. Dušan Klein), Akce v Istanbulu (1975; r. Vladimír Čech), Tam kde hnízdí čápi (1975; r. Karel Steklý), Noc klavíristy (1976; r. Jindřich Polák), Všichni proti všem (1977; r. Karel Steklý), Biela stužka v tvojich vlasoch (1977; r. Vladimír Kavčiak), Kulový blesk (1978; r. Ladislav Smoljak, Zdeněk Podskalský), Skandál v Gri-Gri baru (1978; r. Karel Steklý), Kam nikdo nesmí (1979; r. Dušan Klein), V hlavní roli Oldřich Nový (1980; r. Vladimír Čech), Kluci z bronzu (1980; r. Stanislav Strnad), V podstatě jsme normální (1981; r. Otakar Fuka), Kaňka do pohádky (1981; r. Ota Koval), Jak básníkům chutná život (1987; r. Dušan Klein), Jonáš II aneb Jak je důležité míti Melicharovou (1988; r. Vladimír Sís), Zapomenuté světlo (1996; r. Vladimír Michálek), Král Ubu (1996; r. F.A. Brabec), Modré z nebe (1997; r. Eva Borušovičová), Babí léto (2001; r. Vladimír Michálek), Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko (2001; r. Václav Vorlíček), To jsem z toho jelen (TV-2001; r. Karel Smyczek), Želary (2003; r. Ondřej Trojan), Zlatá brána (TV-2004; r. Jaroslav Brabec), Hodinu nevíš (2009; r. Dan Svátek), Pamětnice (2009; r. Vlado Štancel). -fik-